Truchlíte-li přehnaně kvůli smrti někoho blízkého, působí mu to bolest a poutá ho to k Zemi
Smrt a zármutek jsou dvě témata, která by měla být jasně vysvětlena, protože většina moderních lidí úplně nerozumí jejich smyslu a významu. Přitom právě smrt a truchlení jsou dvě věci, které mnoha lidem mohou působit problémy, a také je často způsobují. Je velice důležité pochopit podstatu fyzické smrti, která není koncem všeho, ale ve skutečnosti je začátkem.
Smrt v tomto světě je narozením do světa dalšího. Smrt a narození jsou totéž – podívejme se na to blíže: Když se narodí dítě, je přestřižena jeho pupeční šňůra. Tím dítě zemře ze světa, kdy bylo součástí matky, a narodí se do jiného světa. Lidé mají strach ze smrti, protože se bojí neznáma a myslí si, že smrt bolí. Není tomu tak, smrt samotná je bezbolestná; bolet může umírání.
Pro lepší porozumění se podívejme, co se ve skutečnosti odehrává, když někdo přirozeně umírá a zemře.
Člověk, jehož okamžik smrti se blíží, začne mít strnulý pocit, který se pomalu posunuje od chodidel ke kolenům a dále nahoru. Začne slábnout světlo a teplo, které daný člověk vnímá, jakoby se nad ním zatáhnul mrak. Pocit strnutí a chladu pomalu stoupá přes boky a pas výše až k srdci. Oči, které přestávají vidět, začnou okolo vnímat průsvitné postavy. Vynoří se změť podivných hlasů, kterým zatím není rozumět, protože sluch se teprve mění. Vidění se začíná zastírat houstnoucím závojem, až se fyzický zrak vytratí a je nahrazen zrakem astrálním. Tím se vysvětluje, proč lidé na pokraji smrti vidí věci, které ostatní okolo nevidí, a myslí si proto, že umírající člověk je ve stavu deliria.
V okamžiku, kdy se chlad doplíží k srdci, nastane s posledním křečovitým nádechem smrt samotná. Srdce se zastaví a ustane dýchání. Tím se celý proces urychlí, protože bez dýchání přestane být mozek zásobován kyslíkem. Tělo sebou vlivem reakcí nervů ještě zaškube – toto škubání, jiné vjemy ani jakoukoliv bolest už člověk necítí. V tomto okamžiku položí na čelo zemřelého své ruce Anděl smrti a uvolní z něj duši.
Člověk okolo sebe může začít vnímat své blízké – ne ty z fyzického světa, ale blízké z astrálního světa. Je to úplně normální, protože v astrálním světě jsou zvláštní pomocníci, kteří přijdou k loži umírajícího, aby mu mohli pomoci, jakmile se jeho duše oddělí od fyzického těla. Je to stejné jako při narození dítěte – i zde vám jiní lidé pomáhají na svět, nejste na to sami. Smrt na Zemi je narozením do astrálního světa. V obou případech vám jsou k dispozici vyškolení pomocníci. Ze smrti není třeba mít strach.
Stříbrná šňůra, která propojuje duši s tělem, se postupně ztenčí, roztřepí a přeruší. Aurický obal kolem hlavy – "Zlatá mísa" – se rozpadne. Nově navrácená astrální bytost ještě chvíli váhá, pak se s mírným škubnutím uvede do pohybu směrem k nové úrovni bytí.
K přerušení stříbrné šňůry a rozpadnutí "Zlaté mísy", a tím úplnému odchodu duše z těla a její přechod v astrální bytost, mohou být potřeba až tři dny. Kremace fyzického těla by proto neměla být provedena dříve než tři dny po smrti.
Pokud byl zemřelý stoupencem nějakého náboženství, které odmítá reinkarnaci, události jeho smrti zpravidla nejsou tak přímočaré, jak je popsáno v předchozích odstavcích. Vezměme si jako příklad úmrtí člověka křesťanského vyznání, který věřil, že o Soudném dni všichni mrtví vstanou opět do živého těla. Vlivem svého mylného přesvědčení, kterému věřil za života, je po přechodu do astrální formy ztracen a zmateně bloudí, zmrtvýchvstání se nedostavuje. Nakonec tato – nyní již astrální – bytost začne pochybovat, avšak rozpomene se na další aspekt své víry v pozemském životě – anděly. Nechá myšlenku na zmrtvýchvstání plavat a upne se na anděly, ty za svého života přece v různých podobách viděla! To naši bytost postaví zpět na pevnou zem…
Zem pod nohama této bytosti se cítila měkká, pružná a pevná. Okolo se vznášeli andělé, na obláčcích seděli cherubíni, velké chóry monotónně opakovaly své písně. V dálce viděla zlaté světlo. V dálce viděla Nebeskou bránu.
Bytost se rychle se rozběhla po měkkém pružném povrchu směrem k Nebeské bráně. Jak dlouho běžela, nelze určit, ale nakonec stanula před monumentální stavbou, která se tyčila do výše. Zářící postava, která stála před bránou, jí svým oslnivým mečem ze zlatého světla zatarasila cestu. "Kdo jsi?", dotázal se její hlas. Bytost odpověděla svým pozemským jménem. Ihned za branou seděla další zářící postava, která otevřela velikou knihu, navlhčila si prst a začala listovat. "Ach, jasně! Čekáme vás. Vstupte!" Velkou Knihu záznamů zase zavřela. Nebeská brána se otevřela a bytost vstoupila.
Nově příchozí bytost byla po nějakou dobu v extázi z toho, že se vyplnilo to, čemu ji na Zemi učilo její náboženství o andělích, cherubínech, serafínech a dalších, o mnohohlasém chóru, o svatém Petrovi a o velké Knize záznamů, ve které jsou zapsány dobré i špatné skutky všech duší, které kdy žily na Zemi. Avšak extáze se postupně rozplývala a bytost se začínala cítit jaksi divně – něco tady nesedělo.
Uvědomila si, že to co vidí, není skutečné, je to pantomima, divadelní představení. "Co se děje? Bylo mé náboženství úplně v pořádku?" Pak se bytost rozpomněla na zmrtvýchvstání. "Co když tohle to je stejný případ jako zmrtvýchvstání – copak těla, která už dávno shnila a rozpadla se, mohou být na zavolání velké polnice navrácena do původního stavu? Kam by se všichni ti oživlí lidé vešli? Co by si oblékli? Čím by se živili? Začínám o tomhle kousku Nebe pochybovat!", pomyslela si bytost. V tom okamžiku se ozvalo silné tlesknutí – skoro jako zahřmění – a celé ty nádherné stavby okolo se sesypaly a zlaté světlo zmizelo. Ale co to? Místo něj se rozzářilo jiné, mnohem silnější světlo.
Bytost se vylekaně rozhlédla okolo sebe. Z různých stran k ní přibíhali lidé, které znala na Zemi a kteří jí byli blízcí. Přiběhl milovaný pejsek, radostně vyskakoval a nadšeně štěkal. Jedna z postav přistoupila blíže a říká: "Teď ses osvobodil ze své deziluze a nalezl tak opravdový domov – zemi Zlatého světla. Tady po nějakou dobu pobudeš, než se rozhodneš – jen ty sám se rozhodneš – co budeš dělat dál."
Ano – mnohá náboženská vyznání uvádějí lidi v omyl; ani kdybyste poznali všechna náboženství, pravděpodobně se nedozvíte úplnou pravdu. Je důležité vědět, že jakmile zemřete a přejdete na druhou stranu, měli byste poprosit o pomoc – dostane se vám jí. Na vaši prosbu přijdou přátelé a pomohou vám. Nebudete sami. Vše se přitom děje telepaticky, ale nedělejte si starost, že zde na Zemi nemáte schopnost telepatie. Přechodem do astrální úrovně se vám automaticky obnoví.
Jedním z největších hříchů současnosti je to, jak se zachází se zemřelými. Pohřební služby se z komerčních důvodů pokouší vzbudit iluzi, že daný člověk nezemřel, ale jen spí – dávají zemřelým na obličej make-up, ondulují vlasy, podkládají mrtvé tělo, aby se zdálo, že zesnulý spí na polštáři ze saténu. Lidé se takto izolují od zármutku a skrývají jej za masku, jakoby na emocích ze ztráty bylo něco špatného.
Za zármutkem se nejednou skrývá hlubší pocit jakési zloby nebo výčitek za to, že ten druhý si umřel a mě tu nechal samotného. Ať je to jakkoliv iracionální, je to tak – vůči zemřelému existuje něco jako podvědomá opozice až nepřátelství. Často se dostavují také pocity viny – nemohli jsme pro zemřelého udělat víc, ještě mu nějak pomoci, zachránit mu život, zmírnit jeho utrpení? Když někdo udělá něco, co se nám nelíbí, jsme z toho rozladění., a podobně je to i v případě úmrtí. Hlavou se nám mohou honit otázky jako "Kdo za to může? Co se ještě dalo udělat? Jak mi mohl udělat? Jak mohl takhle zmizet z mého života?"
Předstírání, že zemřelý jenom spí, je vytvářením falešných hodnot. Podle názoru Dr. Rampy je velmi špatné, když se mrtvá těla ukazují ve stavu, který je pro ně nepřirozený. Smrt bychom měli brát, jaká je, a přijmout ji. Mnozí velcí lidé se nebáli ukázat slzy v situaci, která si je zasluhovala. Například Winston Churchill nebránil slzám emocí ani slzám zármutku, a to z něj dělalo lepšího člověka.
Teď se zeptáte, jak lze pomoci člověku, který truchlí nad ztrátou partnera nebo příbuzného. Především odložme pokrytectví o milovaném příbuzném – mladí lidé nejednou cítí úlevu, když zemře jejich unavující přestárlý rodič. Stydí se ale za svůj pocit, a proto řeční o svém smutku ze ztráty. Po úmrtí blízké osoby je prvním krokem přijetí této skutečnosti a toho, že teď jsou věci jinak. Je třeba se také připravit na vměšování úřadů a na byrokracii. Úředníci se budou snažit zajistit pro stát podíl z toho, co po zesnulém zůstalo.
Člověku, který truchlí, můžete nejlépe pomoci tak, že mu budete naslouchat. Nechte jej mluvit, dovolte mu se vypovídat z jeho zármutku, umožněte mu probrat minulost. Pomůže to rozpustit pocity viny a smutku a přispěje to k osvobození zemřelého. Je důležité truchlící osobě pomoci. Je-li truchlící osoba ponechána bez pomoci svému osudu, bude svůj zármutek skrývat za kamennou tváří. Smutek si bude ukládat dovnitř do sebe, ale ten se jednoho dne zase objeví. Je to jako s parním kotlem – nemůžete zavřít přetlakový ventil a přitom naplno topit – dříve či později bouchne.
U člověka, který svůj zármutek drží uvnitř, se později mohou vyvinout žaludeční vředy, závažné problémy s trávením nebo dokonce artróza. V extrémním případě se může objevit i schizofrenie. To všechno jsou lékařsky doložené skutečnosti. Tyto věci se dějí, ale nemusely by, kdybychom zármutku více rozuměli, kdyby sousedé pomohli truchlícímu tím, že ho nechají mluvit, a kdybychom my sami až na vhodné projevy soucítění mlčeli. Kolikrát jste už vy sami slyšeli truchlící osobu naříkat: "Kdybych já udělala to a to, on by tu s námi ještě byl…", "Proč mě jenom opustil?" nebo "Co já si teď počnu?".
Jedna z nejhorších věcí na pohřebních obřadech jsou smuteční proslovy, při kterých někdo mluví o životě zesnulého a líčí jeho život v růžových barvách. Skoro to vypadá, jakoby ten, kdo zemřel, neudělal nikdy nic špatného. Nic si nenamlouvejme – mnohdy jsou to bláboly. Najatý řečník předčítá nepravdy o tom, jaký skvělý člověk zemřelý byl a jak obrovskou ztrátou je jeho smrt pro celé jeho okolí. To je velmi špatné, protože v duši zesnulého to může vyvolat pocit, že smrtí fyzického těla ztratila něco mnohem cennějšího, než o co opravdu přišla.
Pokud se například stane, že žena zemře při porodu, může to mít komplikované následky. Skrytá nevraživost manžela a jeho výčitky se obrátí proti nově narozenému dítěti, které sice za nic nemůže, ale v jeho očích je příčinou toho, že matka zemřela. Smrtí ženy je tak hluboce zasažen život otce, a na samém jeho začátku i život dítěte. Kdyby lidé měli zdravější vnímání smrti, nemuselo by k takovýmto věcem docházet.
Nyní se podívejme, co to je vlastně zármutek. Buďme upřímní – v jeho jádru bývá nejednou sobectví nebo neochota přijmou změnu.
Lidé nemají rádi změny, a už vůbec ne trvalé změny. Když někdo zemře, je to opravdu trvalá a zásadní změna. Ta může způsobit rozladění a nevraživost. Platí zde, co jsme uvedli výše: Dejte člověku, který truchlí, prostor mluvit, a naslouchejte mu. Když pláče, je to tím lepší. Pláčem se uvolní a odplaví emoce. Citlivě, ale pevně, se zarmouceným člověkem promluvte. Řekněte mu, aby se vyplakal, aby dal průchod emocím. Řekněte mu – ano, že utrpěl bolestivou ztrátu, ale i jeho doba nadejde a on také překročí hranici, která odděluje mrtvé tohoto světa od živých tamtoho světa. Jste-li dobrý psycholog – a nejlepší psychologové zpravidla nejsou ti profesionální – můžete lidem, kteří truchlí, velmi účinně pomoci.
Mějte prosím na paměti, že je správné a potřebné pomáhat lidem, aby dali průchod svému zármutku a aby jej tak ze sebe vypustili. V žádném případě byste ale neměli podporovat lidi v tom, aby v zármutku setrvávali. Lidé pak upadají do sebelítosti nad vlastním neštěstím, a to k ničemu nevede.
Jak už jsme uvedli výše, k přerušení stříbrné šňůry a rozpadnutí "Zlaté mísy", a tím úplnému odchodu duše z těla a její přechod v astrální bytost, jsou potřeba až tři dny. Truchlení za zemřelého by proto nemělo trvat déle než tyto tři dny. Delším truchlením jen zdržujete zemřelého na jeho další cestě. Váš zármutek vytváří nechtěné "kotvy", které zemřelého, nyní již v astrální formě, drží zpět. Více se dočtete v knize Za hranice vědomí (Beyond the Tenth).
Dokážu si představit, že to, co je napsáno na této stránce, může znít velice tvrdě – obzvláště pro někoho, kdo právě ztratil milovanou osobu. Avšak nikomu nepomůže, budete-li setrvávat v zármutku déle než tři dny. Pokud jste zemřelého opravdu milovali, propusťte ho. Až přijde váš čas, setkáte se s ním zase v astrálním světě – mějte trpělivost. S lidmi, které jste opravdu měli rádi, se VŽDY zase setkáte! Buďte trpěliví, dokud nenadejde váš čas.
Mimochodem – chcete-li se se zemřelým setkat dříve, než nadejte váš čas odchodu, naučte se astrálnímu cestování.